Srí Lanku jsem nikdy neměla na svém cestovatelském seznamu, ale v posledních letech se mi nenápadně dostávala pod kůži. Začala jsem si všímat čím dál častějších jóga retreatů, surf kempů a obecně digitálních nomádů, kteří sem utíkají před zimou. Nakonec jsem se rozhodla, že budu jednou z nich.

Přistáli jsme uprostřed noci a hned nás praštila do očí nečekaná „domáckost“ téhle země. V hale voněly vonné tyčinky, u bran byly barevné, lehce ošuntělé koberce (které mi okamžitě připomněly letiště v Dillí) a zdi nebyly jen sterilně bílé, ale zdobily je vesele modré sloupy. Po mírném zmatení u imigračních přepážek jsme dostali turistická víza na 30 dní a vyrazili vstříc dobrodružství.

První výstup z letiště v tropech si vždycky užívám – ten moment, kdy vás praští ta vlhkost a teplota blížící se 30 °C. Obzvlášť když jsme ještě to ráno v Praze zažívali teplotu lehce nad nulou a v teniskách se vyhýbali posledním zbytkům sněhu. K jinému klimatu se taky hned přidají specifické vůně a zvuky. Začíná první nahánění taxikáři a potřeba být ve střehu, i když máte za sebou víc jak desetihodinový let.

Spásou pro nás byla aplikace PickMe, místní verze Uberu, která vám přispěchá na pomoc, když nemáte (třeba po tom 10+ hodinovém letu) energii na smlouvání, a zajistí férovou sazbu. Jen se domluvit na místě vyzvednutí (a často taky výsadků) může být oříšek. My introverti často tyhle aplikace preferujeme z důvodu, že nemusíme s nikým mluvit a auto (nebo jídlo) si objednáme na pár kliknutí. Na Srí Lance vás těmi introverty být nenechají. Víc než polovina řidičů vám stejně zavolá, aby se zeptali, kde přesně stojíte. (To samé se nám stalo i s aplikací Domino, kde nám volali, jestli jsme si vážně teď něco objednali.) Slovní potvrzení stále vede nad technologií, což se ukazuje i u navigace. Řidiči mapu často ignorují a raději se vyptávají kolemjdoucích, kam mají jet. Asi třikrát jsme je taky museli navigovat sami. Na místo jsme ale vždy dorazili - s úsměvem a často až ke dveřím, aniž by to bylo třeba. Jakmile je totiž služba potvrzená, řidiči udělají vše, co vám na očích vidí. I kdyby při smlouvání ceny (pokud jedete bez aplikace) nepůsobili nejpříjemněji, jakmile se jednou dohodnete, dovezou vás kamkoliv.

Frčíme!

I když ale používáte PickMe, nevyhnete se "lovení". Tuk-tuků se na ostrově zdá být víc než cestujících, takže řidiči musí doslova „lovit“ každou jízdu. Jako bílý turista s batohem na zádech jste samozřejmým magnetem. Každou chvíli slyšíte: „Hello sir/madame, how are you? Do you want tuk-tuk?“ (Velmi jsem ocenila, že zaznívalo i to madame, které jsem v Indii nezažila téměř nikdy a byla vedle muže neviditelná. Obecně jsem se jako žena cítila víc vážená a ještě aby ne v zemi, kde si jako první na světě zvolili za premiérku ženu!) Často stačí jedno odmítnutí, ale někdy musíte řidiče dlouho přesvědčovat, že se vážně chcete projít pěšky nebo jet autobusem. Někdy je to úsměvné, jindy (když už je člověk unavený) trochu otravné, a někdy už jsme naštvaně volali přes ulici, že až budeme něco chtít, tak dáme vědět.

PickMe a milý taxikář nás tedy bezpečně dostali na hotel v Negombu. Následující den tam se nesl v duchu aklimatizace a boje s jet lagem. Zažili jsme hned několik „poprvé“: ochutnali jsme naše první srílanské kari (které bylo nakonec jedno z nejlepších vůbec), snídali jsme ve společnosti všudypřítomných vran a potkali první neuvěřitelně milé Srílančany. A abychom zůstali nohama na zemi, hned před dveřmi pokoje nás přivítala velká mrtvá krysa (naštěstí taky poslední).

Nastartovaní v řadě

Úsměvy potkáte všude: samozřejmě ve službách, ale taky v autobuse od paní, co vás pustí sednout, od kluka, co se na vás otočí jen aby se usmál a popřál vám hezký den, od dětí, které vám běží zamávat, od mnicha, co vás pustí nakouknout do chrámu, nebo od modlících se holek, co se na chvilku zastaví, aby zamávaly a usmály se. Nepamatuji si zemi, kde bych se cítila tak vítaná. Rozhodně je to věc, kterou se budu snažit přenést i na zamračené tváře v pražském metru.

Usměvavé děti během oslav Dne nezávislosti

Hned na začátku jsme taky potkali i všudypřítomné pejsky. I když jde většinou o pouliční psy, jsou neuvěřitelně klidní, většinou se jen vyvalují v restauracích nebo na pláži a neměli jsme nikdy pocit, že by nám mohli něco udělat. Ostřejší bývají jen sami na sebe, když si hlídají teritorium.

To nám připomněl jeden před chrámem Angurukaramulla v Negombu, když už jsem na něj byli asi moc blízko. Tamní buddhistický chrám je sice menší, ale za návštěvu stojí. Kruhová svatyně vás provede životem Buddhy a skrývá sochu ležícího Buddhy. A už jsem zmiňovala, že dobrovolník, co to spravuje je hrozně milý a usměvavý?

Po Negombu nás čekal přesun do vnitrozemí k jedné z nejznámějších památek – skalní pevnosti Sigiriya. Cesta menším klimatizovaným autobusem (AC bus) utekla rychle, ale stejně jsme byli rádi, že skončila a mohli jsme si odpočinout od hlasité hudby a hlavně basů. Místní autobusy jsou v podstatě diskotéky na kolečkách. DJem je výhradně řidič a hlasitost bývá často lehce za hranou únosnosti. Hodinu se to ještě dá, pak už jenom počítáte kilometry do příjezdu.

Další pojízdným rádiem jsou jezdící pekárny a prodejci zmrzliny. Když jsme poprvé slyšeli hlasité vyzvánění balady Pro Elišku, mysleli jsme si, že má soused jen hodně nahlas telefon. Pak nám ale začalo být podezřelé, že by byli úplně všichni Srílančané takoví fanoušci do vážné hudby. Ukázalo se, že se takhle ohlašují svůj příjezd tuk-tuky rozvážejí pečivo (tzv. Choon Paan). Zmrzlináři mají jinou, podobně chytlavou znělku.

Kromě hlasité hudby jsou ale místní autobusy fajn a hlavně super efektivní. Musíte akorát vydržet počáteční čekání, než se vůz na první zastávce dostatečně naplní, pak už ale sviští a často místo zastavení pouze přibrzdí. Efektivita přeskládání lidí uvnitř autobusu je zásadní. Ještě před zastávkou už průvodčí organizuje přesunutí zavazadel, zvedá vystupující, aby si šli stoupnout dopředu, a na jejich místo posílá ty stojící. Trocha mačkání, ale díky tomu stačí jen přizastavit a všichni bleskově vyskočí a naskočí.

Do Sigiriye jsme po krátké pauze na oběd (kuřecí kari za 400 LKR – nejlevnější jídlo celého pobytu!) vyměnili AC bus za lokální červený autobus státní dráhy SLTB. Tyto vozy bez klimatizace tvoří páteř místní dopravy. Kromě státních pak jezdí ještě barevnější soukromé autobusy (většinou modré). Tam se staví méně a jede se výrazně rychleji. Možná je to trochu víc „o život“, ale ušetříte čas a sedačky bývají pohodlnější. Frekvence obou autobusů je vysoká (každých 15–30 minut), takže jízdní řády nemusíte řešit. I bez klimatizace je jízda s otevřenými okny vlastně v pohodě a méně klaustrofobní než v malých klimatizovaných minibusech. Navíc se tu svezete s místňáky - potkáte děti v zářivě bílých školních uniformách, paní s nákupem i pány s kufříky. V autobusech na delší vzdálenosti je také běžné, že dovnitř neustále naskakují prodejci všeho možného – od samolepek a občerstvení až po balónky nebo badmintonové pálky.

Po cestě, která se zdála nekonečná, jsme konečně dorazili na místo. Jen jsme odhodili věci na pokoj a vyrazili „rychle a zběsile“ k pokladně u vstupu do Sigiriye. Pokladna totiž zavírá přesně v pět hodin, aby návštěvníci stihli poslední prohlídku do soumraku. Poté už je kvůli vysokému výskytu divokých slonů v oblasti lepší být kdekoliv jinde, jen ne v okolních lesích a na opuštěných cestách. S myšlenkou na tyhle obří sousedy jsem poháněla našeho místního tuk-tukáře, který si naše spěchání vzal skutečně k srdci. Od ubytování střihal zatáčky, bez váhání projel kolem zavřené závory a odnavigoval nás k nejrychlejší cestě k pokladně.

S turističností Sigiriye samozřejmě taky přibývají kraviny jako cvičení sloni 😢

Po ulovení lístků jsme konečně mohli vyrazit na horu. Na návštěvu jsme měli sice jen něco málo přes hodinu, ale díky tomu jsme mohli obdivovat vylidněné přilehlé zahrady a krásné podvečerní slunce, které skálu obarvuje do sytě oranžova. Výstup probíhal vzhledem k horku a počtu schodů relativně rychle. Cestu sem tam zbrzdily akorát roztomilé pózující opičky, nebo cedule varující před útoky divokých vos, kolem kterých jsme šli po špičkách. Největší brzda pak byla moje závrať těsně před vrcholem, ale překonala jsem ji a vylezla i těch posledních pár schodů.

Výhledy z vrcholu, kde kdysi stál palác krále Kashyapy, jsou neuvěřitelné. Džungle, jezera a dravci kroužící v zapadajícím slunci. Po dostatečném kochání jsem se hodně svižně vraceli dolů. Na lesní stezce k našemu homestay jsme slona čekali za každým stromem a když jsme viděli jejich stopy na zemi, na klidu to nepřidalo. Cesta byla ale naštěstí krátká a rychle jsme dosáhli silnice a prvních domků.

V homestays jsme bydleli většinu času. To téměř vždy znamenalo usměvavou paní domácí a hory výborného jídla. Snídaně nás nadchly nejvíc: palačinky plněné kokosem a jaggery (místní palmový cukr), milk rice nebo hoppers (křupavé misky z rýžového těsta). A na závěr, když už člověk myslel, že praskne, talíř plný ovoce! Na oranžové mango, skoro rudou papayu a banány s chutí připomínající pomeranče budu ještě dlouho vzpomínat. Po podobné snídani jsme Sigiriyu opustili a vyrazili do čajové oblasti na jih.

Začátek našeho čajového putování začal v Kandy, kde na nás poprvé naplno dýchl historický vliv Británie. Srí Lanka (tehdy Cejlon) byla britskou korunní kolonií přes 150 let a tohle město je toho živoucím důkazem. Představte si hlučnou asijskou dopravu, chaos a prach, uprostřed čehož se najednou tyčí velkolepý bílý Queen’s Hotel. Tenhle viktoriánský klenot s livrejovanou obsluhou u vchodu vypadá, jako by ho sem někdo přenesl přímo z londýnského Westminsteru. A hned naproti tomu máte posvátný buddhistický Chrám Buddhova zubu s asi nejvzácnější srílanskou relikvií, kde se každý den konají velmi tradiční buddhistické ceremonie, puja.

My jsme místo high-tea v hotelu zvolili lov na místní kafe - Kandy slibovalo první specialty coffee kavárny. Srí Lanka je dnes národ čaje, ale kávou to všechno začalo. První plantáže byly právě kávové a až po jejich neúspěchu je nahradil čaj. Místní kávu jsmě měli jak v domácích homestayích, tak ve specialty kavárnách a i přes velký rozdíl kvality měli ale společnou jemně kalnou, "bahnitou chuť", která je specifická pro místní zrna. Rozhodně stojí za ochutnání, ale často je jistotou čaj. Pokud se vám ho tedy podaří sehnat. Paradoxem je, že vám na ubytování často hrdě nabídnou pouze čaj v pytlíku, i když mají sypaný poklad pár kilometrů daleko.

Po dávce kofeinu jsme vyrazili do zmíněného Chrámu Buddhova zubu, kam jsme dorazili akorát na začátek večerní ceremonie puja. Po zutí bot jsme se přidali k davu turistů i věřících s lotosovými květy v dlaních, které s úctou pokládali k těžkým zlatým dveřím, za nimiž se zub skrývá. Právě během této ceremonie je možné relikvii na malý moment spatřit (my jsme to nakonec oželeli a nečekali v zástupech až do konce). Vidět i jen část obřadu je ale zážitek, který vás přenese do jiného světa. Celý prostor prostoupí hypnotický zvuk bubnů a pištivých fléten a vy sledujete řady mnichů, jak poklidně vcházejí do nejposvátnější části chrámu. Mimo duchovní rozměr jde ale také o jasný pozůstatek kastovního systému – bubeníci, kteří doprovázejí mnichy, totiž tradičně pocházejí z nízké kasty Berava a podle tradice musejí být bez svrchního oděvu. I když se Srí Lanka dnes ke kastám oficiálně nehlásí tak striktně jako sousední Indie, jejich pozůstatky jsou stále patrné.

Chrám Buddhova zubu těsně před večerní ceremonií puja

Ozubená kaplička

Symbol zubu prostupuje nejen chrámem, ale celou Srí Lankou. Po pohnuté historii se z něj stal národní symbol svobodného státu. To, že vyobrazené kly i samotná relikvie připomínají spíše špičák nějakého zvířete než lidský zub, je věc druhá – víra a národní hrdost jsou silnější než anatomické detaily...

Po Kandy nás čekal přesun do Nuwara Eliya. Když jsme konečně našli správný autobusový terminál a autobus, museli jsme ještě vyslechnout buskera, co přišel zpívat přímo do autobusu, a pak až mohli vyrazit. Normálně je tuto cestu určitě lepší absolvovat vlakem, ale po prosincovém cyklónu byla tato část trati stále zavřená. Pozůstatky ničivých sesuvů půdy jsme potkali i po cestě a obdivovali kolik práce muselo dát všechno odklidit a postupně opravit.

Za polovinou cesty nás autobus (zase velice efektivně) vyhodil u Blue Field Factory, kterou jsme si vybrali na základě skvělých recenzí. Bohužel nás ale právě tady čekal náš první (a naštěstí poslední) turistický „scam“. Místní personál nám tvrdil, že samotná prohlídka továrny není možná a musíme absolvovat dvouhodinovou exkurzi džípem po plantáži, po které teprve následuje nahlédnutí do výroby a ochutnávka. Po dlouhé cestě a s ohledem na čas jsme nakonec souhlasili, i když se nám cena zdála přemrštěná. (Že jsou běžné prohlídky továrny za zlomek ceny naprosto normálně dostupné, jsme zjistili až později a následovalo pak docela zdlouhavé e-mailové popotahování, které ale nakonec skončilo omluvou a refundací.)

Plantáž Blue Field Factory

Samotná prohlídka džípem byla nicméně skvělá. Rozevřely se nám výhledy na celou čajovou oblast a viděli jsme i malé vesničky, kde žijí trhačky čaje se svými rodinami. Vzhledem k tomu jaký business čaj je a v jakých částkách se pohybují ceny čajů a prohlídek v takovéhle továrně, vypadají jejich podmínky obzvlášť bídně. Už z Darjeelingu jsme věděli, že práce trhaček je šílená řehole. Tráví dlouhé dny v horku nebo dešti, napospas počasí, hmyzu a hadům. Jejich síla a zručnost musí být obrovská: bleskově vybrat jen ty správné 3 vrchní lístky není jen tak, jak jsme si mohli v rámci prohlídky sami vyzkoušet.

Po vysvětlení celého procesu zpracování jsme měli šanci ochutnat osm různých druhů čaje. Dát si takový degustační set v podvečer byl skvělý závěr dne (spánek je pro sraby😅). Ochutnali jsme vše od nejjemnějších Silver Tips, přes větší černé lístky, až po silný místní "dust", který je bez mléka a cukru téměř nepitelný. U nás vyhrál jemnější POA, který jsme pak nakupovali na tržnicích po zbytek výletu.

Další den v samotné Nuwara Eliyi byl hodně na pohodu. Čajové plantáže Pedro Tea Estate jsou přímo součástí města, takže bydlíte doslova uprostřed čaje a vidíte ho všude, kam se podíváte. Další menší ochutnávku jsem si nadělili v čajovém domě, který spravuje srílanská vláda. Nuwara Eliya je mimo to vyhlášeným místem pro nákup teplejšího outdoorového oblečení světových značek za zlomek ceny - jde o kusy, které neprojdou kontrolou kvality. Mikiny od Patagonie vypadaly lákavě, ale nakonec jsme odolali představě, že s sebou budeme tahat fleecové mikiny s křivými švy ještě další měsíc. Za celou dobu bychom je téměř nevyužili (i když místní chodili v péřovkách, nám to tak hrozné nepřišlo). Ale je třeba říct, že na místní poměry je tu opravdu chladno. Těsně před naší návštěvou prý dokonce padl teplotní rekord kolem 4 °C a hrozilo, že by mohlo sněžit, což jsem si předtím vůbec nedokázala představit.

Pedro Tea Estate plantáže

Z Nuwara Eliyi jsme pokračovali klasickou trasou do Elly. Tentokrát už jsme mohli naskočit na slavný vlak, co vyrážel z farmářské Ambewely. Na tamní nádraží jsme vyrazili tuk-tukem a připadali si spíš jako v Holandsku - všude jsou mléčné farmy s krávami, zelené louky a větrné elektrárny. Značka Ambewela je mimochodem hlavním dodavatelem mléčných produktů pro celý ostrov.

Následné vystání fronty na vlak a nasednutí do vagonu byla velkáá zkouška trpělivosti (vzhledem k množství turistů, co se přes nás drze natlačili a sebrali nám místa na sezení, na které jsme poctivě dvě hodiny čekali), ale ty dechberoucí výhledy na okolní hory a čajové plantáže stály za to. Byli jsme vděční, že aspoň část trati byla obnovená a mohli jsme si tuhle ikonickou trasu užít.

Následující dny v Elle byly hodně živé. Hlavní ulice je z obou stran obklopená bary, restauracemi a designovými obchůdky se lněným oblečením. Prý „Bali vibes“, jak jsme se dočetli na Redditu. Za nás to byla po všech těch homestayích v neturistických oblastech fajn změna, ale dva dny nám bohatě stačily. Stihli jsme klasické výlety po okolí: Little Adam’s Peak, legendární most Nine Arch Bridge a výšlap na Ella’s Rock. Právě tady jsme ale nejvíc pocítili, jak může nekontrolovaný turismus měnit tvář krajiny. Cestou na Little Adam’s Peak s nádhernými výhledy narazíte na luxusní hotel, který pouští hlasitou disko hudbu do celého údolí. Za zády má přitom tichou čajovou plantáž, kde místní ženy v horku sbírají lístky nebo u cesty prodávají kokosy za pár rupií. O zip lajně a lanové stezce na vrchol ani nemluvím... Na Ella’s Rock se zase jde vesměs neznačenou cestou mezi čajovníky a vysokou trávou, kde bychom bez Mapy.cz trefili jen těžko. Když se pak konečně vyškrábete nahoru, těsně před přírodní vyhlídkou stojí budka, kde vybírají vstupné na „údržbu ekoparku“. V reálu to znamená dvě lavičky z klád a pár šipek vytištěných na A4 v eurofoliích. Ella byla sice fajn a fotogenická, ale už jsem se zase těšila na něco lokálnějšího.

Touha vyhnout se davům přispěla k našemu rozhodnutí oželet sice vyšší šanci na spatření leoparda v populárním bloku 1 národního parku Yala, a raději jsme vyrazili do výrazně tišších sektorů 5 a 6. A udělali jsme dobře! Během pětihodinového safari jsme první čtyři hodiny potkali snad jen tři džípy v protisměru a mohli si tak sami užívat nerušené pohledy na místní faunu.

Když jsme spatřili prvního slona, naše nadšení neznalo mezí. Potichu jsme ho fotili a říkali si, že už nic lepšího neuvidíme. Po třech hodinách už jsme ale slony přestali fotit. 😄 Kromě nich v Yala najdete krokodýly, opice, varany a neskutečné množství ptactva. Viděli jsme vše od pestrobarevného kura srílanského (což je národní pták ostrova) přes majestátní mořské orly až po zoborožce, kteří svým vzhledem připomínají tukany.

Jako největší bonus nás už na asfaltové cestě při výjezdu z parku přišel pozdravit ještě jeden sloní samotář. Přišel až k nám a doslova nás prozkoumal chobotem přímo uvnitř džípu. Krásné rozloučení s vnitrozemím, po kterém jsme vyrazili k moři na naše pracovní tři týdny.

Poslední tři týdny jsme strávili na jihu - postupně v Talalle, Dikwelle, Madize a Ahangamě. Jih Srí Lanky je na remote práci fakt ideální a ne nadarmo to člověk narazí na spoustu digitálních nomádů. Připojení k internetu je víceméně všude slušné a pokud nechcete trávit celý den na ubytování, můžete s notebookem utéct do jedné z mnoha kaváren. Pracovní režim prokládáte procházkami po pláži, plaváním nebo surfováním. Tenhle způsob trávení zimy se nám zalíbil natolik, že bych se vůbec nedivila, kdybychom tu byli za rok zpátky.

Pracovní období začalo a improvizovaný držák na kokos

Nejdelší čas jsme strávili v Talalle, která byla z celého pobřeží nejklidnější. Místní pláž jsme měli téměř pro sebe – společnost nám dělalo jen pár turistů, hrající si děti, krávy a naši věrní psí kamarádi. Možností, kde se najíst, tu sice bylo omezeně, ale poctivou smaženou rýži, nudle nebo kottu jsme našli vždycky.

Kottu je pro Srí Lanku to, co je pro Thajsko pad thai. Je to v podstatě národní fastfood, který na první pohled vypadá jako nudlový stir-fry, ale místo nudlí se používá nasekaná placka roti. Že se blížíte ke stánku s kottu poznáte už na dálku podle hlasitého sekání kovového sekáčku. Za těch pět týdnů jsme měli téměř všechny varianty - vege, vejce, sýr, kuře, krevety a žádná nezklamala.

Kvalita jídel je všude dobrá, protože většina restaurací funguje velmi domácky a všechno dělají přímo pro vás z čerstvých surovin. To zní super a chutná to skvěle, ale taky to znamená, že na jídlo můžete čekat až 40 minut. Nejdřív to bylo frustrující, ale časem jsme si zvykli a začali si brát práci s sebou. (Po návratu do Prahy to byl trochu šok dostat jídlo do 10 minut. 😄)

Kottu

Větší výběr jídel než v Tallale nabídla sousední Dikwella, kde jsme strávili druhý týden. Je to živější místo s velkým trhem a spoustou obchodů. Čím blíže jste k vedlejší zátoce Hiriketiya, tím víc se mění lokální srílanská atmosféra na moderní vibe podobný Elle. Roste počet fancy kaváren a concept storů s wellness doplňky. Tahle zátoka je v podstatě expat vlnou pohlcená vesnička, kde na ulici potkáte zejména surfaře a lidi v jógovém oblečení. Oproti party Elle má ale tohle místo příjemný wellness nádech a moc jsme si to tu užili. Na každém kroku dobré kafe a taky první lekce surfování, které jsme si zamilovali. I když je ve vodě trochu plno, vlny jsou tu pro začátečníky ideální. K tomu všemu vám všude dělají společnost malé roztomilé opičky.

🐒

Před přesunem dál na západ jsme ještě stihli navštívit Turtle Point – malou zátoku, kam se pravidelně chodí krmit a koupat mořské želvy. První pokus bez šnorchlu byl neúspěšný, ale napodruhé jsme měli štěstí na několik obřích jedinců. Místní želvy se lidí vůbec nebojí, naopak jsem měla chvílemi problém dodržet odstup, aby u nich nebyla až moc blízko. Tahle krása byla při výstupu z vody vykoupená hozením na útes u břehu - místní vlny jsou zrádné a už několikrát mi daly zabrat. Naštěstí se kromě pár škrábánaců a modřin nic horšího nestalo, ale respekt k oceánu zůstal.

Náš poslední týden u moře patřil Madize a Ahangamě. Madiha je klidná oáza přilepená na rušné město Matara. Je plná surfových a wellness retreatů, i když zdejší voda s korálovým podložím a útesy je vhodná spíš pro zkušenější surfaře. Pro nás byla na surfování přívětivější Ahangama a její pláž Kabalana, anebo sousední známá Weligama.

Ahangama

Právě Ahangama nám doslova učarovala – byla to pro nás ideální kombinace Dikwelly a Hiriketiye. Rušná hlavní ulice se tu mísí s hezkými kavárnami a obchůdky a surfařský vibe tu silně převládá. Kombinace práce a moře tu fungovala skvěle i přes občasné výpadky proudu, se kterými jsme se museli poprat. Loučení s Ahangamou znamenalo právě loučení s touhle pohodou u moře a opravdu se nám vůbec nechtělo pryč. Že je konec ještě upevnil silný tropický déšť poslední ráno, když jsme spěchali na vlak do Galle.

🌊

Na úplný závěr naší cesty nám zbývala dvě poslední města – Galle a samozřejmě metropole Colombo. Do Galle jsme dorazili dalším vlakem, tentokrát už poučeni rovnou ve třetí třídě bez mačkání se v davu turistů. Hned po výstupu nás do nosu praštila intenzivní a ne zrovna vábná vůně velkoměsta, doprovázená hlukem a ještě neodbytnějšími tuk-tukáři (stýskání po Ahangamě se jen upevnilo).

Naším cílem bylo pro to odpoledne Galle Fort, památka UNESCO, kterou jsme si prostě chtěli „odškrtnout“ ze seznamu. Po vstupu za brány pevnosti jsme si ale připadali jako v jiném světě – spíše v tom evropském. Koloniální architektura, kočičí hlavy a davy turistů na každém kroku. Když jsme sháněli večeři, dalo nám dost práce vyhnout se místům s pizzou a sendviči a najít zapadlou restauraci s poctivým kottu. Až po usazení jsme zjistili, že jde podle recenzí údajně o jedno z nejlepších kottu na ostrově a musím říct, že jo. Ideální poměr pálivosti, krevet a omáčky.

Galle Fort

Bylo to tak dobré, že jsem si ve vší té euforii neuvědomila, že jsem v předchozí restauraci (kde jsme pizzu nakonec zavrhli) nechala batoh. Večer jsem si tak neplánovaně užila jízdu na skútru s naším hostitelem, který byl tak neuvěřitelně hodný, že mě zavezl zpátky do centra. Cestou tam mě povzbuzoval, že „už tam budem“, a cestou zpět, s batohem i notebookem v bezpečí, mi nadšeně vyprávěl o historii města. Srílančani jsou vážně zlatí.

Z Galle nás čekal brzký ranní expresní vlak do Colomba. Kvůli práci jsme tentokrát zvolili první třídu s klimatizací a tenhle vlak měl jako jediný paradoxně zpoždění. Colombo samotné bylo klasické obrovské hlavní město s velkou dávkou horka a vlhka.

Na super asijský rušný závěr jsme si tu nadělili nákupy suvenýrů v oblasti Pettah. Zpočátku jsme byli nadšeni z výběru skořice a všech možných druhů koření i z toho "života" všude kolem. Tenhle labyrint tržnic, zvuků a vůní nás ale po pár hodinách tak vyčerpal, že jsme už jen toužili po tichém a temném koutě někde daleko.

Blázinec poblíž Pettah Market

Únikem pro nás byl závěrečný večer na Galle Face Green – širokém nábřeží, kde se dá pozorovat západ slunce nad oceánem. Kontrast je tu obrovský: za zády máte ultra moderní mrakodrapy a nákupní centrum One Galle Face, a před sebou místní rodinky s dětmi, stánky s občerstvením a nekonečný oceán. Bylo to to nejlepší rozloučení s touhle zemí úsměvů a zeleně.

Galle Face Green

Bohoma stutí, Srí Lanko! ◮